Už před Vánoci jsme se dozvěděli, že náš kamarád, výborný psovod a častý host v naší brigádě Ruda, je těžce nemocný. Všichni jsme na něho mysleli a drželi mu palce, bohužel taková podpora nestačila a 20. března jsme se dozvěděli tu hroznou zprávu.

Ruda byl členem Pražské ZBK, ale v posledních několika letech velmi často navštěvoval naše tábory a soustředění a bylo to k oboustranném užitku i radosti.

 Znala jsem ho už dlouho, z doby mého působení v Hovawart klubu a naše vzájemné sympatie byly vždycky znovu potvrzené každým setkáním. Později Ruda začal jezdit do Kynologického klubu v Telči jako rozhodčí KJ Brno a tam jsme se domluvili na jeho hostování v ZBK Vysočina.

Ruda byl ten nejlepší a především nejhumánnější a nejzodpovědnější pejskař v celé šířce svého působení.

 Znala jsem ho nejprve jako majitele a chovatele hovawartů.  Na počátku měl postupně dvě feny, které nebyly zařazené do chovu. Přesto je měl celý jejich dlouhý život a teprve třetí fena, Kesidy Plavý vítr, byla chovná. Po ní měl její dceru a potom vnučku Daffy. Daffy byla nositelkou dědičné zdravotní vady. Přestože byla uchovněná, Ruda se se zodpovědností jemu vlastní rozhodl na ní nechovat a koupil si loni fenku z cizího chovu. Z té už se bohužel radoval jen několik měsíců. Vypisuji to tu proto, že jsou chovatelé, kteří nechovná zvířat odkládají, případně se jich i zbavují. Ruda měl všechny své feny bez ohledu na jejich komerční „hodnotu“ až do konce jejich vesměs velmi dlouhého života, vozil je sebou a věnoval se jim po všech stránkách. Byla jsem jednou u Baudyšů v době odchovu štěňat. Přestože jsem sama chovatelkou a doufám, že poměrně pečlivou, takový luxus jsem svým vrhům nikdy neposkytla. Myslím, že ani moje děti v kojeneckém věku neměly takovou čistotu a péči jako štěňata hovíků u Rudy.

Výborně jsme ho poznali na cvičišti v Telči, kde nám mnohokrát posuzoval zkoušky i závody podle zkušebního řádu KJ Brno. Byl to náš „dvorní rozhodčí“, jak ho označila Maruška Burianová. Jako rozhodčí byl mimořádně poctivý, spravedlivý a současně chápavý a příjemný. Pokud někdo zkouškou neprošel, měl z toho Ruda větší trauma než dotyčný propadlík a dokázal pochválit každého psa a psovoda povzbudit k dalšímu snažení.

Ruda jako záchranářský psovod byl velice vnímavý, citlivý ke psům. Přestože měl v poslední době zdravotní problémy, trval často na tom, že bude dělat figuranta a všichni naši psi ho milovali. Jeho fenka Daffy byla moc šikovná, skvěle vychovaná a vycvičená. Znali jsme i starší černou Awe, kterou Ruda přes její velké zdravotní problémy dochoval nejdéle, jak to bylo možné, vozil ji sebou a staral se o ni do poslední chvíle. Všichni jsme se těšili, až začne jezdit s nejmladším přírůstkem, bohužel tu jsme už na soustředění nepoznali.

Jsem přesvědčená, že takový, jaký byl Ruda pejskař, byl v celém svém životě. Neznám nikoho v oblasti našeho koníčka, koho bych k němu mohla přirovnat.

S jeho ztrátou se nemůžeme vyrovnat, bude nám strašně chybět.

I.B.